11.06.2011 19:03

3D filmy televize jak to funguje - Zajímavosti

Nástup 3D technologie dostupné v domácích podmínkách běžnému uživateli s sebou přinesl spousty vášnivých diskusí, kdy jedni tuto technologii opěvují, jiní zatracují. Někteří vyčkávají na technologie nové, jiní se pouštějí do stavby vlastních 3D zařízení, další opěvují svou zbrusu novou 3D televizi. V souvyslosti s tím se vynořilo mnoho mýtů a zkreslených představ. Pro jejich vyvrácení je nutné pochopit principy, které současné technologie využívají. Proto si ty nejpoužívanější pokusíme vysvětlit.

Jak funguje vnímání prostorového obrazu?

Je známo, že každý zdravý člověk má dvě oči. Oči jsou jak je rovněž známo na hlavě umístěny vedle sebe. Vzdálenost mezi očima je u průměrného člověka nějakých 8 až 10 cm, což znamená, že každé oko sleduje svět okolo sebe z poněkud jiného úhlu. Pro pochopení stačí dát před sebe zdvižený ukazovák ruky. Nyní zavřete jedno oko a podívejte se, jakou část pozadí vám ukazovák zakrývá. Pokud se podíváte okem druhým, zjistíte, že vidíte sice tu část pozadí kterou první oko nevidělo, nicméně ukazovák vám zakrývá jinou část pozadí. Zároveň i samotný ukazovák vidíte každým okem z jiného úhlu. Pokud otevřete obě oči, mozek si oba naprosto rozdílné obrazy sice dokáže spojit v jediný, ale rozdíly mezi nimi využije k pochopení rozložení předmětů v prostorové hloubce.

Pro prostorové vnímání tedy potřebujeme dva rozdílné obrazy ze dvou zdravých očí. Je to sice smutné, ale jednooký člověk prostorové vidění nemá. K vnímání vzdálenosti může využít jen životní zkušenost.

Současné 3D technologie se tedy snaží všemi možnými  dostupnými způsoby zajistit, aby každé oko vidělo právě ten obraz, který by byl viděn pokud by se během natáčení osoba nacházela na místě kamery.

Záznam 3D obrazu

Vyfotografovat, nebo nafilmovat 3D obraz není ve své podstatě žádný velký technický problém. Ve skutečnosti nám postačí dvě kamery, nejlépe stejné, které jsou umístěny vedle sebe tak, aby mezi jejich objektivy byla přibližně stejná vzdálenost, jako je průměrná vzdálenost mezi lidskýma očima.  Profesionální 3D kamery a fotoaparáty zpravidla mají dva objektivy, které jsou mechanicky spojené a tudíž je možno zajistit, aby zaostřování a případné zoomování probíhalo u obou objektivů synchronně, což je u dvou samostatných kamer velký problém.

Firma Sony dokonce vyvíjí kameru, která má jen jediný objektiv a dvou úhlů pohledu se dosahuje následným dělením obrazu pomocí hranolů a zrcadel.

 

Formáty pro ukládání 3D obrazu

V současnosti se více méně pro uložení 3D obrazu používá jen pár formátů:

Nejstarší formát využívá uložení dvou oddělených obrazů a jejich následné prohlížení pomocí prohlížečky. Tento formát znaly už naše babičky Papírové prohlížečky a kartičky s 3D fotografiemi se dalo pořídit za pár grošů na každé pořádné pouti. Dědečkové se tak mohli bavit nad prostorovými, lechtivými fotografiemi.

 

Modernější formát, dodnes hojně používaný je tzv. anaglyph. Obrazy pro levé a pravé oko se sloučí v jediný, ovšem rozdíly v obraze jsou pro každé oko zvýrazněny rozdílnou barvou, nejčastěji červenou a modrou.

Při použití brýlí s barevnými filtry, červený obraz za červeným filtrem zanikne a je vidět jen modrý, v případě modré je to obráceně a každé oko vidí jen ten obraz, který je mu určen.

Výhodou tohoto formátu je, že jej lze levně použít na jakémkoli monitoru, nebo třeba i v časopise. Další výhodou je, že pro uložení filmu stačí jakýkoli běžný současný formát, třeba DVD, DivX a podobně. Při tom zůstávají datové toky i frekvence snímků nezměněné a výsledná velikost souboru se tak neliší od klasických 2D filmů. Nevýhodou je samozřejmě velké barevné zkreslení, které filtry v brýlích způsobují a také velký úbytek světla na filtrech. Pro noční scény, kde převládá modrá barva je tato technologie prakticky nepoužitelná.Nicméně my se budeme věnovat především současným moderním formátům a jejich následnému zpracování.V současnosti se pro ukládání používají především dva formáty, kdy jsou v nezměněné podobě ukládány oba obrazy, buď vedle sebe, nebo nad sebou do jediného filmového okénka.

Další formát vyvíjí a testuje firma Panasonic.  Jedná se o celkem složitý převod do formátu, kdy jsou ukládány opět dva obrazy - jeden klasický filmový, druhý černobílý, který je vlastně jen jakousi hloubkovou mapou zobrazující jednotlivé objekty na snímku v různých odstínech šedé, v závislosti na tom, jak daleko jsou od objektivu kamery.

Oproti uložení dvou kompletních snímků je výhoda, že černobílý snímek s mapou pro své uložení nepotřebuje tolik dat. Problémem je ale následné zpracování, kdy je potřeba celkem složitého výpočtu, aby byl zpětně dopočítán kompletní 3D obraz. Jelikož se tento formát v praxi zatím nevyužívá, nebudeme se mu věnovat a vrátíme se k 3D filmům uloženým jako dva plnohodnotné snímky do jediného filmového políčka, který by se v současnosti dal považovat za standardní. Jejich přepočet na 3D není nic složitého, vlastně postačí zajistit, aby každé oko vidělo jen ten snímek, který je mu určen.

Až potud bylo vše více méně jednoduché, zajistit však sledování 3D obrazu je problémem, který vědci řeší desítky let a v podstatě nebylo dosaženo žádného zásadního průlomu.

Technologie používané v současných 3D kinech

Pokud opomeneme již zmiňovaný Anaglypg, který svůj rozmach zaznamenal především v Americe  osmdesátých let a dnes se v kinech prakticky nevyužívá, zbývají nám tři základní technologie, z toho by se dvě pasivní, jedna aktivní. Toto rozdělení je určeno podle použitého typu brýlí, tedy zda jsou brýle jen opatřeny určitým druhem filtru, nebo se pomocí integrované elektroniky aktivně podílejí na 3D zobrazení.

Mezi pasivní zobrazení tedy můžeme zahrnout polarizační brýle a technologii Dolby 3D.

Polarizační zobrazení

Pro samotnou projekci jsou buď použity dva samostatné projektory, kdy každý promítá obraz pro jedno oko, nebo jeden projektor s aktivním polarizačním filtrem, který střídavě mění polaritu světla. Pro pochopení principu, je nutné vědět, jak funguje polarizační filtr.  Pokud si představíme světelný paprsek, jako vlnu, která během své cesty k plátnu určitým směrem.  Každý paprsek u nepolarizovaného světla kmitá jiným směrem. Polarizační filtr má tu vlastnost, že propouští jen paprsky kmitající jediným směrem. Pokud tedy před projektor umístíme polarizační filtr otočený vertikálně, propustí jen paprsky jejichž světlo kmitá nahoru a dolů.

Pokud další filtr umístíme do brýlí, záleží na jeho orientaci, jak polarizované světlo propustí.  Budeme- li mít dva projektory, před jedním bude filtr umístěn horizontálně a u druhého vertikálně. Oba na plátno promítají obraz, který se nám bez brýlí bude jevit jako zdvojený a rozmazaný. Nasadíme-li si ale brýle se správně orientovanými polarizačními filtry, pro každé oko jinak, vertikálně otočeným filtrem uvidíme jen obraz promítaný projektorem s vertikálně umístěným filtrem. Horizontálně polarizované světlo promítané přes filtr druhého projektoru vertikálně umístěným filtrem brýlí prostě neprojde. Pokud tedy brýle budou mít před každým okem jinak otočený filtr, shodně s projektorem který pro dané oko promítá obraz, je zajištěno jednoduchým principem, že každé oko uvidí jen svůj obraz a mozek si je pak spojí v jediný, prostorový. Problémem je nutnost dvou projektorů, kdy promítaný obraz musí být dokonale seřízen z obou projektorů tak, aby se na plátně dokonale kryl. Proto se na trhu objevily elektronické polarizační filtry, které dokáží velice rychle měnit svou polarizaci. Takovýto filtr je pak umístěn před jediný projektor, který velkou rychlostí promítá střídavě za sebou snímky pro levé i pravé oko. Synchronně se střídáním těchto snímků mění tento filtr svou polarizaci tak, aby každý snímek byl promítán s tou správnou. Pasivní polarizační brýle pak zajistí, že každé oko opět uvidí je správné snímky. Vzhledem k ceně polarizačních filtrů by se tato technologie mohla jevit jako velice jednoduchá a levná, zásadní problém ale znamená plátno. Klasické bílé plátno totiž polarizaci světla vyruší a je tudíž nepoužitelné. Je tedy nutné použít speciální stříbrné plátno, které svou cenou ovšem přesahuje možnosti většiny kinosálů. Proto se tato technologie využívá jen v kinosálech IMAX. Našlo se několik nadšenců, kteří s nevalnými výsledky dělali pokusy v domácích podmínkách promítání na různá plechová plátna. Pokud tedy nemáte bohatého sponzora, na stavbu takovéhoto kina v domácích podmínkách raději zapomeňte, protože investovaná suma kvalitu nevyváží.

Dolby 3D

Tato technologie je opět pasivní a v současnosti asi nejrozšířenější. Ve svém principu využívá v podstatě stejného efektu jako červeno - modrý anaglyph. Jen podstatně dokonaleji. Na bílé plátno jsou opět promítány dvě série snímků, pro každé oko jedna. Před projektorem je opět použit speciální filtr, který je rozdělen na dvě poloviny a rotuje synchronně s frekvencí střídání snímků pro každé oko. Každá polovina filtru však způsobuje jistý barevný posun obrazu. Teoreticky by se dalo říci, že jedna polovina filtru propouští jen polovinu odstínů od každé barvy. Například v případě červené barvy si představme, že by jedna polovina filtru propouštěla jen odstíny od nejsvětlejší červené po středně sytou červenou. Druhá polovina filtru pak zbylé odstíny červené. Stejné by to pak bylo i v případě všech ostatních barev.

Nastavení filtru barevného posunu

V praxi je to sice poněkud složitější, ovšem pro pochopení nám toto zjednodušené vysvětlení postačí.  Filtr rotující před projektorem pak zajistí, že snímky pro levé oko budou promítány s jiným barevným posunem než snímky pro pravé oko. Pasivní brýle s potřebnými filtry pak zajistí, že ke každému oku se dostanou jen snímky se správným barevným posunem.

Filtr Dolby 3D a brýle

Při tom barevný posun je nastaven tak, aby jej divák prakticky nevnímal. Výhodou této projekce je, že přes opravdu velice drahý filtr projektoru vyjde několikanásobně levněji než předchozí polarizační projekce a není nutná výměna běžně používaného promítacího plátna. Nevýhodou je pak citelná ztráta světelného výkonu na filtrech u projektoru a v brýlích. V současnosti je v domácích podmínkách nepoužitelná, vzhledem k ceně filtrů a nedostupnosti brýlí. Opět se sice našel jeden nadšenec, který celkem úspěšně vše v domácích podmínkách postavil, ovšem pro projekci použil dva projektory, před které umístil filtry z brýlí. Tyto filtry však nenahradí plně filtr, který se používá ve skutečném kině a jehož cena se pohybuje řádově ve statisících korun. Špatný barevný posun pak musel ještě doladit softwarově, což může znamenat neustálé dolaďování. Zároveň je nutné zachovat správnou barvu bílého plátna, protože i nesprávné zabarvení projekční plochy může způsobit další barevný posun.

 

Aktivní technologie 3D

Tato technologie se využívá jak v některých současných 3D kinech, tak především u všech současných 3D televizorů.  Opět jsou střídavě promítány rychle za sebou obrázky pro levé a pravé oko, tentokrát však nejsou použity žádné filtry. O rozdělení snímků se starají samotné brýle. Tyto brýle střídavě zakrývají levé a pravé oko tak, aby každé oko vidělo jen polovinu obrázků, které jsou pro oko určeny. Samotné skla v brýlích jsou vlastně klasické LCD displaye, které vysokou rychlostí černají a opět se zprůhledňují. K tomu, aby toto zakrývání bylo synchronní a správné, je nutné, aby současně s promítaným obrazem byl i vysílán signál, který brýle ovládá. V případě kin podle použité technologie to může být signál radiový, v domácích podmínkách je to pak nejčastěji signál infračervený, podobně jako u dálkových ovladačů. V současnosti je asi tím nejlepším řešením pro stavbu domácího kina s projektory, ovšem při zachování minimální zobrazovací frekvence projektoru 120 Hz - viz dále.

Jelikož je tato technologie v současnosti v domácích podmínkách nejrozšířenější, probereme ji trochu podrobněji.

Tato technologie v domácích podmínkách není žádnou novinkou a například NVIDIA ji nabízí pro sledování 3D filmů a především pro hraní 3D her řadu let. Původní první modely 3D brýlí byly určeny ještě k robustním CRT monitorům, a pro svou synchronizaci byly s grafickou kartou propojeny nepříjemným kabelem. S nástupem moderních LCD panelů však brýle zažily velký ústup, protože s prvními modely LCD nebyly použitelné.  Pro správnou funkčnost s LCD monitory a televizory musí totiž LCD splňovat minimálně dvě důležité podmínky.

  1. Dostatečná zobrazovací frekvence
  2. Správná polarizace

Ad.1) Dostatečná zobrazovací frekvence je u současných běžných monitorů dost kritická. Aby byl zobrazovaný obraz dlouhodobě snesitelný, nedocházelo k únavě očí a bolestem hlavy, musí být LCD panel schopen zobrazit alespoň 60 snímků za vteřinu. Jelikož s vyššími zobrazovacími frekvencemi rostou i výrobní náklady, drtivá většina běžně prodávaných televizorů a monitorů splňuje podmínky pro zobrazení 60 Hz, v lepším případě některé modely maximálně 75 Hz.  Pro běžné sledování je to naprosto dostačující, ovšem pro sledování 3D obrazu je to dost málo. Uvědomíme-li si, že každé oko je po jednu polovinu snímků zakryto, viděli bychom každým okem jen 30 snímků za vteřinu. Teoreticky pro sledování plynulého obrazu stačí 24 snímků za vteřinu, ovšem takováto rychlost snímkování u LCD by byla pro oči nepříjemná, po krátké chvíli by byly oči velice unavené, pravděpodobně by nastoupila bolest hlavy a možné další zdravotní problémy. Proslýchá se dokonce, že nízké snímkovací frekvence mohou ve vzácných případech vyvolat epileptický záchvat. Z tohoto důvodu je nejnižší doporučená frekvence pro bezproblémové zobrazení 3D dvojnásobná než běžných 60 Hz ? tedy 120 Hz a vyšší. Zdravý člověk by pak neměl mít se sledováním naprosto žádné problémy. Pokud se tedy nějaké zdravotní problémy vyskytnou, bude nejlepší vyhledat lékaře a nechat se vyšetřit. Není totiž žádným tajemstvím, že jako vedlejší produkt moderních 3D kin bylo u mnoha dětí a mladých lidí včasné odhalení zrakové vady, která by jinak zůstala zanedbána. Tak že ve 3D technologii je i něco dost pozitivního. 

ad2)  Správná polarizace. Polarizaci a funkci polarizačních filtrů jsme si vysvětlili výše, tak ji nebudeme znovu rozebírat. Jen je nutné si uvědomit, jakým způsobem fungují LCD displaye, tedy jak LCD monitory, tak aktivní brýle. Jsou v nich totiž použity tekuté krystaly, které po přivedení napětí upraví svou krystalickou mřížku tak, že polarizují světlo. K zajištění průhlednosti a zatmívání displaye jsou pak použity polarizační fólie, které vhodným otočením světlo polarizují tak, že obrácené otočené tekuté krystaly svou polarizací buď světlo propouštějí, nebo nepropouštějí. Nám postačí ale jen vědět, že světlo LCD monitoru je polarizované. Jelikož polarizační filtry jsou použity i ve sklech aktivních brýlí, je nutné, aby tato polarizace byla shodná, jinak přes brýle žádný obraz neuvidíme. Pokud tedy zakoupíme brýle společně s televizorem, je tato polarizace výrobcem zaručena. Pokud ovšem vlastníme 120 Hz monitor, ještě to nemusí znamenat, že bude plně kompatibilní s brýlemi NVIDIA. Při tom se nepoužívá jen polarizace horizontální a vertikální, monitory mají zpravidla filtry otočeny i úhlopříčně.  Tento problém odpadá jen u plasma panelů, které polarizační filtry nepoužívají. Ovšem i zde je nutné zachovat minimální obnovovací frekvenci. Pokud se tedy ptáte, zda budou brýle fungovat i na starších monitorech s nízkou zobrazovací frekvencí okolo 60 Hz, musím odpovědět že ano, důrazně nedoporučuji zkoušet to dlouhodobě. Možnost zdravotních problémů je zde vysoká a s největší pravděpodobností je nedokážete pohodlně používat déle než 10 minut.

Pokud jste tedy vyřešili problém s televizorem nebo monitorem, jste schopni nastavit správnou zobrazovací frekvenci (což může být u běžných grafických karet problém), je nutné se zamyslet nad možnostmi přehrávání.

Jak je to v případě 3D brýlí NVIDIA?

Pokud máte počítač s dostatečným výkonem, osazený kompatibilní grafickou kartou a vhodný monitor, není žádný problém. Bezproblémově si zahrajete řadu 3D her, existuje řada softwarových přehrávačů, které si poradí se správným zobrazením 3D videa a další přibývají. Jeden dokonce vyvinula samotná NVIDIA. Začínají se rovněž objevovat programy, které se snaží v reálném čase převést klasické 2D filmy na jakési pseudo 3D. Výsledek bych osobně nazval jako 2,5D a je opravdu velice diskutabilní. Pokud budete chtít PC připojit k vhodné televizi, se správnou zobrazovací frekvencí, opět nevidím zásadní problém. Ovšem na použití brýlí se samotnou TV rychle zapomeňte. Pro jejich chod je nutné PC, které generuje nejen 3D obraz, ale i signál, který brýle řídí a bez kterého jsou brýle nefunkční. Problém s nekompatibilitou některých televizí a monitorů však cíleně a záměrně způsobuje samotný výrobce brýlí, kdy do svých ovladačů zařadil jen výrobky firem, se kterými spolupracuje. proč tak NVIDIA činí si můžeme jen domýšlet. Je tak docela možné, že televizor, se kterým by brýle NVIDIA měly fungovat bez problému narazí na problém s kompatibilitou ovladačů. Jedinou jistotou tedy je, pořídit výrobek, který je přímo na stránkách NVIDIA označen jako kompatibilní.

Současné 3D televizory

Každý výrobce televizorů si vyrábí své vlastní 3D brýle a jejich funkce s televizory jiné značky není zaručena, odvažuji se dokonce tvrdit, že s jiným televizorem fungovat nebudou. Nakonec je jasné, že každý výrobce se snaží prodat jen své vlastní výrobky a tudíž se dobře postará, aby konkurenční byly nepoužitelné. Snad se situace časem změní a třeba se najde výrobce nějakých univerzálních brýlí, které budou schopny zpracovat řídící signál z televizorů od více značek. Pro použití s PC jsou brýle dodávané společně s TV použitelné jen částečně. Pokud se vám podaří počítač propojit s TV, máte vyhráno jen napůl. 3D signál, který současné TV zpracovávají je více méně standardizován do tzv. side by side signálu, kdy je do televizoru přiveden obraz, kde jsou v jediném filmovém políčku levý i pravý obraz vedle sebe. Nové televizory takovýto obraz zpravidla automaticky rozpoznají, rozdělí si je na jednotlivé políčka, která promítnou pro každé oko a automaticky vyšlou signál pro 3D brýle k střídavému zatmívání skel. Méně používaný je obraz, kdy jsou oba obrazy v jediném snímku nad sebou. Televizor je pak zpracuje obdobně jako v předchozím případě. Zde opět existuje řada softwarových přehrávačů, které jsou schopny obraz v potřebném formátu do televizoru poslat. V případě her ale nastává problém. Zatím se mi nepodařilo najít ovladač, který by byl schopen takovýmto způsobem poslat obraz hry do TV, ovšem s další vývojem se dá předpokládat, že se brzy nějaký vhodný software objeví.  V případě blue-ray  přehrávačů i 3D televizního vysílání je více méně zaručena kompatibilita s danými formáty a neměl by tedy nastat problém.

Většina současných 3D TV se rovněž chlubí, že dovedou převést i klasický 2D obraz do trojrozměrného. Stejně jako v případě softwarových utilit v počítači je konečný výsledek opět velice diskutabilní. Na jedné straně dost záleží na kvalitě obrazu, na straně druhé je více méně nemožné dosáhnout pouhým softwarovým dekódováním plochého obrazu zjistit informaci o rozložení objektů ve scéně v prostoru. Jistou možnost zde sice nabízí záběry, kdy se kamera pohybuje a dá se tak podle vzájemného posunu jednotlivých objektů odhadnout jejich umístění v prostoru ? tohoto využívá například tzv. Pulfrichův efekt, který je v principu použitelný i pro použití v současných 3D technologiích. Ovšem v případě statické kamery neexistuje v současnosti software, který by byl schopen dokonale emulovat 3D obraz. Výsledkem je pak značně proměnlivá kvalita takto získaného pseudo 3D efektu v závislosti na scéně a pohybu kamery.

Vyjmenované technologie samozřejmě nejsou všechny, které se v současnosti používají, nicméně jsou nejpoužívanější. není účelem tohoto článku vzjmenovat je všechny, snahou je spíše přiblížit si ty, se kterými se můžeme běžně setkat.

Zbavíme se tedy někdy obtížných 3D brýlí?

Již dnes jsou dostupné televizory, monitory a další zobrazovací zařízení, která nabízí zobrazení bez použití brýlí. 3D efektu se zde zpravidla dosahuje použitím Lenticulární fólie, která pomocí svislých čoček láme světlo z monitoru tak, aby do každého oka dopadala jen určitá část obrazu. Samotný obraz je pak rozdělen na mnoho sloupců, kde se střídají části levého a pravého obrazu. Lenticulární fólie pak lomí paprsky pod potřebným úhlem. Tato technologie je nám dobře známá například z různých mrkacích pohlednic, na kterých je dobře vidět, že lenticulární fólie lomí světlo tak, že z každého úhlu vidíme jiný obraz.

 

V současnosti se vyvíjí i 3D display, který lomí světlo podobným způsobem, jako zmíněná lenticulární fólie. Její použití tedy odpadá, ovšem v principu je vše naprosto stejné. Výhodou je tedy odpadnutí nutnosti brýlí, ovšem problémem je, že každé oko musí být na přesně určené pozici, aby vidělo jen obraz, který je mu určen. V praxi to teoreticky znamená, že pokud se posunete o nějakých 10 cm stranou, levé oko uvidí obraz určený pravému oku, pravé oko uvidí nesmyslně rozmazaný obraz, nebo v lepším případě obraz určený levému oku. 3D vjem pak okamžitě mizí. Správným nastavením se sice dá dosáhnout efektu, kdy 3D efekt bude viditelný z několika úhlů, ovšem i zde musí být obě oči ve správné poloze, vzdálenosti a úhlu vůči obrazovce. Pro sledování celovečerního filmu je tedy tento způsob naprosto nepoužitelný. Nedovedu si představit, že bych měl sedět nehnutě 2 hodiny při sledování celovečerního filmu.

Jaká je budoucnost?

Popravdě zatím nic moc. Přestože se dělají pokusy s hologramy, jejich praktické využití je v nedohlednu. Přestože existuje první holografický display, jeho velikost v laboratoři zatím dosahuje jen velikosti malé poštovní známky. Hlavním problémem hologramu je, že samotné pořízení záznamu je velice problematické a zdlouhavé. K osvětlení scény se používají lasery o specifické vlnové délce a pro záznam speciální desky citlivé na světlo. Ve výsledku je pak obraz, kde prakticky každý bod uchovává informace o celé scéně. Pokud by se vědcům podařilo vyvinout spolehlivý zobrazovací panel, nedovedu si představit datové toky a složitost zpracování obrazu, které se asi vymyká možnostem dnešních PC. Představme si tedy současnou HD obrazovku, která má zobrazení 1920x1080 bodů. To je 395600 bodů pro jediný snímek. Pro hologram by jsme toto číslo museli umocnit na druhou, což je necelých 120000000000 pixelů. Nebo ještě lépe pokud si vezmeme klasický videosoubor, ve střední HD kvalitě uložený jako moderní formát MKV, celovečerní film se pohybuje okolo nějakých 5 GB. Pokud by jsme chtěli uložit film jako hologram, teoreticky by jsme museli použít pro uložení ve stejné kvalitě soubor o velikosti 1978000 GB. A to je pouhá teorie. Na tento formát tedy můžeme ještě delší dobu zapomenout a nakonec se obávám, že ani tudy cesta nevede. Pravdou je, že co se nám před deseti lety zdálo jako nereálné je dnes často běžně dostupné. Nakonec to potvrzuje i replika pana Bartošky z nejmenovaného českého filmu: " Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se najde nějaký blbec, který neví že to nejde a udělá to!" Přes to vše na startrekové dechnologie zatím můžeme na dlouho zapomenout. Pokusy s promítáním 3D obrazu na různé páry prostoru jsou prakticky nepoužitelné, různé rotační displaye jsou rovněž jen hlučnou hračkou. Pokrokem by snad mohla být jen technologie, vyvíjená společností Microsoft, která je založena na lomu světla v celkem složitých hranolových obrazovkách, kdy je zároveň poloha diváka sledována kamerou a následně vyhodnocována tak, aby byl promítaný obraz optimalizován pro polohu jeho očí vůči obrazovce.

Nicméně dění ve 3D technologiích pečlivě sleduji a odvažuji se tvrdit, že v současnosti neexistuje žádný převratný objev, který by v dohledné době něco změnil. Pokud nějaká společnost schovává novou technologii v laboratoři, předpokládejme, že po její představení zpravidla bude trvat několik let, než se uvede na trh a dalších několik let, než se stane běžně dostupnou. Pokud tedy váháte s nákupem současné 3D TV, váháním se pravděpodobně dočkáte jen přijatelnější ceny. Můj názor je, že brýle ještě pár let neodložíme.

 

—————

Zpět


www.Zfilmu.cz je nový český portál, který vám nabízí informace, upoutávky, recenze ze světa filmů a seriálů přicházejících do českých kin a na TV obrazovky, ale také i starší české a zahraniční filmy online.

Naše Redakce


TOPlist
Zjistit Google Pagerank  Zjistit S-rank